Umýti [se], umývání: *Obmyt, obmýti. Umývání, koupání mělo ve starověku význam především kultický a ovšem také hygienický. Někdy je těžko stanoviti hranici mezi těmito dvěma účely [sr. Ruth 3:3; Ezek 23:40]. Jisté je, že horké podnebí vedlo k častému omývání a koupání. O dceři faraónově čteme v Exod 2:5, že se myla v Nilu. Vykopávkami byly odkryty dokonce i koupelny už ve staré říši egyptské. Egypťané se odívali do lněných oděvů vždy čerstvě vypraných. Syřané, Izraelci a Egypťané měli ve zvyku umývati nohy z prachu, když vstoupili do domu. Jakmile se v Orientě objevil u dveří stanu host, bylo samozřejmé, že mu byla poskytnuta možnost obmytí nohou. Bylo projevem zvláštní oddanosti, když hostitel sám prokázal službu obmytí nohou [1Sam 25:41; John 13:5 - John 13:14], protože si obvykle každý umýval nohy sám. V zámožnějších rodinách tuto službu obstarával otrok [Gen 18:4 ; Gen 19:2 ; Gen 24:32 ; Gen 43:24; Judg 19:21; Luke 7:44]. Kultické u-í vzniklo nejspíše už v primitivních dobách, kdy lidé viděli v řekách, pramenech a studních sídlo božstev anebo božstva sama. Pít vodu, koupat se v ní anebo se jí umýt znamenalo dostat se do styku s božstvem a tak odehnat zlé démony. Tak se stalo u-í kultickým aktem a voda posvátným živlem, který občerstvoval, někdy také uzdravoval a vždy očišťoval, zvláště od toho, co bylo pokládáno za kulticky nečisté a nedotknutelné [tabu]. *Čistý, čistota. *Křest. *Nečistota. *Očišťování. Omývání se stalo posvátnou činností. Justin Mučedník uvádí dokonce i kropení vodou před vstupem do svatyně jako pohanský zvyk. Egyptští kněží se podle Herodota koupali ve studené vodě dvakrát za dne a dvakrát za noci. S podobným u-ím se shledáváme ve starověké Babylonii, Persii a v Řecku a ovšem také u Izraelců.

Izraelský velekněz byl před ordinací vykoupán [Lev 8:6, sr. Exod 29:4 ; Exod 40:12]. Rovněž kněz před každým vstupem do svatyně se musel umýt, zvláště nohy a ruce [Exod 30:17 - Exod 30:21; Lev 16:4 , Lev 16:24]; rovněž po obětní službě musel kněz umýti celé své tělo [Num 19:7n]. Ale i lid se musel podrobit omývání, byl-li kulticky znečištěn anebo měl-li přistupovat k Hospodinu [Exod 19:10 - Exod 19:15]. Musel vyprat svůj šat zvláště v případě malomocenství, byl-li knězem prohlášen za čistého [Lev 13:6 , Lev 13:34 , Lev 13:54 - Lev 13:58 ; Lev 14:8n]. Kdo přišel do styku s domem, v němž byl někdo postižen malomocenstvím, musel rovněž vyprat své šaty [Lev 14:47]. Dům byl zbaven kultické nečistoty živou, t. j. tekoucí vodou [Lev 14:52]. Kdo si sedl na židli, na níž dříve seděl někdo trpící semenotokem, musel nejen vyprat své šaty, ale také se sám umýt [Lev 15:6 - Lev 15:8 , Lev 15:10n , Lev 15:13 , Lev 15:16n]. Stejně musely být umývány dřevěné nádoby, jež se dostaly do styku s někým, kdo byl kulticky nečistý [Lev 15:12]. Omývána byla i zkrvavená zbroj [1Kgs 22:38]. V určitých případech bylo nařízeno, že po souloži se musí muž i žena vykoupat [Lev 15:18], rovněž ten, kdo se nějak dotkl ženy, trpící menstruací nebo krvotokem, musel se podrobit kultickému u-í [Lev 15:21nn , Lev 15:27] právě tak jako ten, kdo trpěl polucí [Deut 23:9 - Deut 23:11] a pod. Dítě po narození muselo být obmyto [Ezek 16:4 , Ezek 16:9]. Sr. dále Lev 11:40. Po ukončení smutku bylo zvykem umýt se [2Sam 12:20; sr. Matt 6:17]. Svatyně [1Sam 7:5n] a později synagogy byly stavěny poblíž studen nebo potoků, aby byly umožněny jak úlitba, tak umývání. V době Ježíšově umývali Židé ruce před jídlem i po jídle, zvláště když se vrátili z tržiště [Mark 7:3n]. Rozeznávalo se oplachování, pokropení a koupel. K omývání rukou stačila voda rybniční nebo cisternová; kněží museli mít k tomu vodu potoční nebo pramenitou. Podle Mišny bylo předepsáno pro koupel určité množství vody [nejméně 480 l, t. j. 40 se’á. *Míra]. Zvláště židovská sekta Essenských, žijících v době Ježíšově poblíž Mrtvého moře, dbala na časté omývání v tekoucí vodě. *Sekta.

Pro všecky tyto předpisy najdeme obdoby u ostatních pohanských národů. Ale u Izraelců záhy proniká vědomí o nutnosti mravní očisty. Souvisí to s poznáním Boha jako svatého Hospodina. Proto také neslyšíme ve SZ-ě o kultické očistě vraha, zatím co u Řeků i znečištění vraždou bylo odstraňováno u-ím vodou [sr. Matt 27:24]. Krevní mstitel a také ten, kdo zabil někoho nevědomky, nebyl kulticky nečistý. Měl právo utéci se do vyhrazených měst [Num 35:9nn , Num 35:27 , Num 35:30nn; Deut 4:41nn ; Deut 19:1nn]. Zvláště proroci ukazovali na to, že u-í vodou nestačí na očištění od hříchu. Přesto zvyk u-í zůstal jako projev poslušnosti vůči starodávným Božím příkazům. Při tom však se stávalo obmývání obrazem něčeho, co se muselo stát v nitru člověka [Isa 1:16; Jer 2:22 ; Jer 4:14]. Job 9:30 vyznává, že ani očištění sněhovou vodou není nic platné, je-li člověk vinen. A Pro 30:12 upozorňuje na to, že jsou lidé, kteří se domnívají, že jsou čisti [Luke 18:11], ačkoli je žádná voda nemůže očistiti [sr. Pro 20:9]. Proniká vědomí, že jen Bůh dovede obmýti dokonale [Ps 51:9]. V době konečné spásy také Bůh zaslibuje smytí všech nečistot [Isa 4:4; Ezek 36:25; Zech 13:1, sr. Isa 43:25 ; Isa 44:22].

V NZ-ě tak překládají Kral. šest řeckých výrazů, jež všecky [až na Acts 16:33; 2Pet 2:22, snad i Acts 9:37 a John 9:7 , John 9:11 , John 9:15, kde jde o prosté umytí, ovšem v posvátných vodách Siloe] souvisí buď s kultickým očišťováním nebo se křtem. Je jasné, že tam, kde všechna čistota závisí na Božím milostivém odpuštění a kde je rozbořena důvěra v očistnou moc pouhých skutků, nemůže míti kultické očišťování a jakákoli kultická okázalost valného významu [Matt 6:17 ; Matt 15:2; Mark 7:2 - Mark 7:8; Luke 11:38, sr. Heb 9:10]. Očištění od hříchů nastalo smrtí Kristovou na kříži [1Pet 1:2. *Skropení. *Skropený. *Skropiti]. Jeho krev očišťuje od všelikého hříchu [1John 1:7]. Avšak křesťanský křest, třebas se v mnohém podobal židovskému umývání, zvláště proselytů, je aktualisací tohoto jedinečného Kristova činu [*Křest]. Křest svátostně potvrzuje obmytí od hříchů [Acts 22:16; 1Cor 6:11; Eph 5:26n; Heb 10:22n]. Ne vlastní skutky, byť to byly skutky spravedlnosti, nýbrž obmytí druhého narození [= křest] a obnovení Duchem svatým způsobuje očištění od hříchů [Titus 3:5]. Také 2Pet 2:22 [sr. Pro 26:11] myslí na bludaře, kteří po přijatém křtu [umytí] se zase vrátili ke hříchu [sr. Heb 6:4nn ; Heb 10:26nn ; Heb 12:17].

Zdá se, že také John 13:4 - John 13:14 má užší vztah ke křtu a k *večeři Páně, než se zdá na první pohled. Jan zde popisuje poslední večeři, i když výslovně o hodu chleba a kalicha nemluví. Ale zdá se, že umývání nohou je jen rozvedeným obrazem toho, co se praví u Luke 22:27 [sr. Mark 10:42 - Mark 10:45; 1Tim 5:10], a skrytým poukazem na obě svátosti křesťanské církve. Jest totiž příznačné, že se tu v řečtině vyskytují dvě slovesa: luesthai [= býti umyt, vykoupán, v. 10], jehož je užíváno zejména o křtu, a niptesthai [= umývati jen částečně, na př. nohy, v. 10: »nepotřebuje, než aby nohy umyl«, sr. v. 5n.8.12]. Vykladači sloveso luesthai v tomto oddíle vztahují na křest [»kdo je vykoupán, nepotřebuje, než aby nohy umyl«], který jako aktualisovaný výkupný čin Ježíšův stačí na celý život a nemusí být opakován. »Při chození v prachu cest a ulic se však přece jen pošpiní nohy, které musí být umyty. Tu má evangelium na mysli večeři Páně jako ujištění o odpuštění rozličných poklesků těm, kterým se již ve křtu dostalo základní očisty. Naznačuje se tu asi též opakovatelnost stolu Páně proti neopakovatelnosti křtu« [J. B. Souček, Utrpení Páně, str. 84].

Také ve Rev 1:5 se myslí nepřímo na křest ve vztahu k vykupitelskému dílu Kristovu [»krví svou«]. Ovšem, lépe zaručené texty čtou: »Vykoupil nás z našich hříchů svou krví« [sr.Zj 7.14].

Jas 4:8 ve stylu sz proroků vyzývá čtenáře, kteří propadli svárům a pýše, aby se přiblížili Bohu, ovšem s čistýma rukama a očištěným srdcem [sr. Exod 19:22 ; Exod 34:30; Lev 10:3; Ps 24:4].